Choď na obsah Choď na menu
Reklama
 


19. 7. 2012

Čas nevinnosti

© E. A. Šranková 2011

Translation © Tereza Kolesnikovová 2011 

© Alpress, s. r.o. 2011

 

cas-nevinnosti-ii..jpgAnna, dcera šlechtice, čeká dítě. Její tyranský otec rozhodne, že ji po porodu provdá za jednoho ze svých zvrhlých přátel. Anna potupu neunese a vezme si život. Z její dcery Izabely vyroste překrásná dívka, která nemá o svém původu ani ponětí. Izabela prožije první lásku – a jako by se osud její matky opakoval. Odhalí zradu příbuzných a uvědomí si, že důležitá není jen láska, ale i pomsta.

 

 

 

 

 

Ukážka:

1.
Jindřich
 
 
Byla sobota 3. května 1421, svátek Nalezení svatého Kříže. Slunce jasně zářilo na modré obloze, když jezdkyně nesoucí se na hřbetě statného koně uháněla krajinou. Černý hřebec zanechával výrazné stopy ve vlhké trávě a byl už na pokraji sil od úporného cvalu. Ale dívce, která seděla v jeho sedle, to očividně nevadilo. Její tvář překypovala štěstím, jako by ani neujela dlouhou cestu. Mladé ženě bylo sotva sedmnáct let. Zlaté vlasy prozářené sluncem jí poletovaly kolem jemného obličeje a přimhouřené zelené oči jí dodávaly trochu zasněný výraz. Jemná linie nosu přecházela k plně tvarovaným rtům, které při úsměvu odhalovaly bělostné zuby. V bílých, volných atlasových šatech vypadala Anna de Moselle nesmírně mladě a zranitelně. Zatáhla koně za uzdu a přinutila ho přejít do klusu. Blížila se k brodu řeky Mosely, která protékala lotrinským krajem jako stříbrná stuha. Věděla, že až překročí brod, její štěstí bude naplněné…
Dlouhé měsíce čekání na milovaného muže jí přinesly jen utrpení, když si představila, že ho možná ani neuvidí živého. Dobře si uvědomovala, že mnohaleté bratrovražedné boje mezi Armagnaky a Burgunďany, válka s Angličany, připravily nejednu francouzskou rodinu o bratra či otce. Proto měla Anna nesmírnou radost, když se jí do rukou dostal vzkaz, ve kterém Filip prosil svou milovanou o setkání. Chtěl se s ní sejít u Mosely, která se za ohybem stáčela k vévodskému městu Nancy.
Netrvalo dlouho a byla na místě. Sesedla z koně a usadila se do svěží trávy, jen kousek od zurčící vody. Přijela dřív a čas si krátila pozorováním okolí. Nebe místy pokryté mraky, jež se vznášely nad rozlehlou krajinou, bylo předzvěstí hezkého dne. Zahleděla se na říční dno a ve vzpomínkách se jí vybavila Filipova tvář. Také den, který předcházel jejich setkání i na seznámení samotné…
 
*
 
Začátkem dubna 1420 přicválala na nádvoří moselského hradu skupina mužů oblečených do vojenské zbroje.
„Hej ty!“ zvolal vysoký, štíhlý muž, který je vedl. „Běž a ohlas nás pánovi hradu. Ale pohni sebou, protože přicházíme v naléhavé záležitosti!“
Starý voják, kterému byl rozkaz určený, v muži poznal pana de Roussay, velitele vosgeského hradu.
„Už utíkám, pane,“ vyhrkl Lannoy a rozběhl se k jedné ze starobylých románských věží, už čtyři sta let se tyčících po stranách hradu. Vyběhl po schodišti, které stálo vně budovy, zastavil před mohutnými dveřmi a zlehka na ně zaklepal.
„Co chceš?“ ozval se rozhněvaný mužský hlas. Dveře se rozletěly a objevil se v nich zavalitý asi padesátiletý muž. Jeho tvář by mohla být pohledná, ale krutost, která Jindřichovi de Moselle vyzařovala ze zelených očí, ji činila tvrdou, ba až nepřístupnou. Ryšavé vlasy měl rozcuchané, tvář zarostlou a z celého jeho neupraveného vzhledu sálala nespokojenost. „Přikázal jsem, aby mě nikdo nerušil!“ křikl.
„Pro-miň-te pa-ne,“ koktal Lannoy, „ale pan de Roussay za vámi přijel v naléhavé záležitosti, tak jsem si dovolil…“
„Přiveď ho, ale rychle, protože nemám času nazbyt,“ zavolal a prudce třískl dveřmi. „Hm, de Roussay. Co tu jen může chtít? Ale to nic, však to za chvíli zjistím!“ zabrumlal si pod nos. Přeletěl pohledem po kruhové místnosti, ve které se rád zdržoval, a s uspokojením zjistil, že vyhovuje tomu, aby v ní přijal hosta. Přistoupil k mohutnému stolu umístěnému v blízkosti okna a posadil se do jednoho ze dvou křesel. Do silných, chlupatých rukou popadl stříbrný pohár a hltavě se napil sladkého, opojného, anjouského vína. Vtom se z obrovské dubové postele zpod vrstvy vlčích kožešin ozval vystrašený hlas. Pan de Moselle vyskočil a v návalu zlosti z lože stáhl sotva čtrnáctiletou dívku.
„Pane, moc vás prosím, už mi neubližujte!“ žadonila. Ale muž nedbal jejího uslzeného obličeje a prudce s ní mrštil na kamennou dlažbu. Chytil bič a šlehal ji s ním hlava nehlava:
„Už ať jsi pryč, ty couro! Neslyšela jsi, že čekám hosta? Ven!“ křičel rozčileně.
Nahé a zbité tělo dívky se sotva dovleklo ke dveřím a v bolestech se je snažilo otevřít. Ale čísi milosrdné ruce už-už otvíraly dveře z venkovní strany a jí se podařilo rychle vyklouznout.
Lannoy vešel do komnaty, a když si na pánově tváři všiml dobře známých známek šílenství, nejradši by se v té chvíli viděl někde daleko.
„Přikaž, ať ji okamžitě chytí a hodí na pobavení vojákům! Mně je na nic, tak ať se pobaví aspoň oni! Co tady stojíš jak dřevo? Nerozuměl jsi, co jsem ti rozkázal?!“ běsnil pan de Moselle.
„Jak přikazujete, pane, ale velitel de Roussay…“
„Uveď ho a splň, co jsem ti uložil, nebo budeš litovat!“ vyhrožoval dál.
Lannoy v hluboké pokloně vycouval z místnosti a vzápětí dovedl vosgeského velitele.
Jean de Roussay rázně vkročil dovnitř. Pohledem hnědých očí spočinul na panu de Moselle a v hlubokém pozdravu sklonil hlavu.
„Vidím, že se opět setkáváme, pane. Nemůžu však přijít na to, co vás přivedlo…,“ odmlčel se, „že mi prokazujete takovou čest.“
„Přicházím od velevážené paní baronky Beatrice d’Orne, která vás nechává laskavě pozdravovat a …“
„Nechte pozdrav pozdravem a řekněte mi, proč jste přišel!“ skočil mu rázně do řeči.
Statečný velitel nehnul ani brvou. Všichni v blízkém i dalekém okolí znali nemístné způsoby pana de Moselle.
„Přišel jsem vám oznámit smutnou událost, která postihla naši paní Beatrice. Včera v pozdních večerních hodinách naposledy vydechl manžel velevážené paní, pan de Vosges. Mám vám oznámit tuto smutnou zprávu, abyste mohl nebohého pána vyprovodit na jeho poslední cestě, na kterou se odebere zítra odpoledne.“
Do pana de Moselle jako by udeřil hrom: „Nicolas je mrtvý?“ Zadíval se na příchozího ohromeně a zároveň už rychle přemýšlel. To nic, aspoň bych se mohl o to snadněji dostat ke krásné Beatrice! Deset let netoužil po ničem tak jako po tom, aby dostal hezkou paní do postele. Ona mu však odolávala. Po čase zjistil, že dělala všechno proto, aby se vyhnula setkání s ním. Nic mu zatím nepomohlo. Ani to, že zůstala na nějaký čas sama, když dostal Nicolas ten bláznivý nápad zapojit se ve svém věku do křižácké výpravy a ještě ji i finančně podporovat. Starý blázen! Pomyslel si Jindřich a vzpomněl si na ten lednový den roku 1420, kdy se skupiny mužů v pancířích a s helmami na hlavách hrnuly k německým hranicím a směřovaly do Čech. Muži reagovali na výzvu papeže Martina V., který vyzýval křesťany ke křižácké výpravě proti husitům. Pana de Vosges doma neudržely ani slzy jeho mladé ženy ani prosby syna Filipa, jeho prvorozeného, a nezastavil ho ani jeho miláček, sotva devítiletý André, kterého měl s Beatrice. Jindřich vzpomínal, jak tehdy Nicolasovi řekl, že je blázen. Nerozuměl, proč se chce dát zabít na cizím bitevním poli. Copak v jejich zemi bylo války málo? Ale Nicolas ho neposlouchal. Nazýval tuto výpravu svatou věcí, bojem za křesťanství proti rouhačům. Ano, myslel si, že se vrátí slavný, bohatý a že vydobude pro svůj rod co nejvíce poct a těm, kteří nevěřili v jeho věc, se vysměje. Ale už první střetnutí s husity 1. března 1420 na hoře Vítkov u Prahy skončilo neúspěchem křižáků, kteří nebyli schopni prolomit obranu pod velením Jana Žižky z Trocnova. Myšlenky pana de Moselle najednou přerušila otázka velitele de Roussay:
„Tak jak jste se rozhodl, pane?“
„Vzkažte milostivé paní, že se i s dcerou a s celou družinou sejdeme zítra na vosgeském hradě, abychom uctili Nicolasovu památku. Ale řekněte mi, co se Nicolasovi přihodilo?“
Jeanův překvapený pohled spočinul na Jindřichově tváři: „Myslel jsem, že víte, co se stalo. Ta zpráva se rychle rozšířila po kraji. Pana de Vosges přivezli minulý týden jeho spolubojovníci z výpravy. Byl těžce zraněný u Prahy a já sám jsem se divil, že dokázal tak dlouhou cestu s takovým zraněním přežít. Paní Beatrice dělala všechno možné i nemožné. Sehnala nejlepší felčary z okolí, poslala pro doktora do Épinal, ale už bylo příliš pozdě. Nepodařilo se jim ho zachránit,“ vzdychl velitel.
„Ne, nevěděl jsem o tom a jsem rád, že jste mi to přijel povědět. Hned po vašem odchodu vydám příkaz k přípravám na cestu. Ale určitě jste unavený, a proto přijměte pohoštění v mém domě.“
„Děkuju, ale musím odmítnout. Stmívá se a nerad bych se déle zdržoval. Cesty jsou nebezpečné. Nechci zklamat paní Beatrice tím, že nepřivedu její lidi nazpět.“
„Máte pravdu, pane! Je strašné, kam se naše země po tolika bojích dostala. Sedněte tedy na koně a vyrazte. Zítra se znovu setkáme. A… vyřiďte vřelý pozdrav paní Beatrice.“
„Děkuju, urozený pane… sbohem.“
Po odchodu velitele de Rossay se pan de Moselle usadil do křesla a hluboce se zamyslel. Ve vzpomínkách se vrátil do období, kdy ještě on sám bojoval na bitevním poli a vybavil se mu i hlas pradědečka, který mu jako malému vyprávěl o tom, proč v jejich zemi začala strašná válka, která ničila všechno, kudy prošla…
 
*
 
Válka s Anglií začala roku 1337, když francouzský král Karel IV. z rodu Kapetovců v roce 1328 zemřel. Podle Salického práva (zákon vylučující ženy z nástupnictví na trůn, vydaný Filipem V. Francouzský – bratrem Karla IV.), připadla koruna vedlejší linii Kapetovců, Valois. Anglický král Eduard III. si jako vnuk někdejšího francouzského krále Filipa IV. Sličného nárokoval francouzskou korunu. V prvních letech války dosáhla Anglie mnohých úspěchů. Mírem v Brétigny v květnu roku 1360 válka předběžně skončila a Eduard III. se vzdal nároku na francouzskou korunu, za což dostal Guyenne, Gaskoňsko, Guines, Calais, Limousin a Patou. Ale o devět let později boje znovu vypukly. V obnovené válce se Francouzi omezili na znepokojování nepřítele a zatlačili počtem slabší Angličany v malých potyčkách na pobřeží.
Příměřím v Bruggách v roce 1375 dosáhl král Karel V. klidu na to, aby mohl ve Francii urovnat spory mezi šlechtou a měšťanstvem. Za jeho nástupce Karla VI. však v zemi opět začaly vnitřní rozbroje. Boj o korunu znovu vypukl roku 1392, kdy se Karel VI. pomátl. Anglický král Jindřich V. využil v říjnu roku 1415 vnitropolitických sporů ve Francii a obnovil válku, která byla od roku 1377 dočasně přerušená, když se podařilo Angličany vytlačit ze skoro celé Francie. Anglický král v bitvě u Azincourtu 25. října 1415 zvítězil a dobyl velkou část Francie.
 
*
 
Pan de Moselle si dobře pamatoval na tu strašnou porážku, která se udála ani ne před pěti lety. Vždyť se sám té bitvy zúčastnil. Bojoval s mnoha statečnými rytíři, mezi jinými s Nicolasem de Vosges, ale i se svým starým druhem v boji, panem Hugem de Seine-et-Marne, jenomže jim to nebylo nic platné.
Neštěstím francouzské armády bylo to, že nevěnovala pozornost stavu ani typu terénu, na kterém měl boj probíhat. Nečekali na příchod pěchoty, za jedinou obranu proti střelbě Angličanů pokládali útok jízdy, která na ně měla udeřit, aby zlomila jejich šípy. Jezdci se tísnili v sevřených řadách na úzké plošině a byli obtěžkáni výzbrojí, která mnohdy přesahovala dvacet kilogramů. Když začala bitva, svítilo jim slunce přímo do očí. Sesypal se na ně déšť šípů, což mělo katastrofické následky. Koně uhánějící proti lukostřelcům shodili své jezdce a vrhli se na ozbrojence. Těžcí šlechtici zapadli do měkké zeminy až po lýtka, a to je velmi unavilo, protože mohli jen s námahou vytáhnout nohy a odlepit se od země. Do té chvíle byla panika větší než škody. Když však došlo ke srážce, byli už u konce s dechem. Lehce vyzbrojení angličtí lukostřelci bili a zabíjeli Francouze ve velkém množství a francouzští šlechtici padali jeden na druhého. Mnozí se udusili, jiní padli nebo byli zajati. V okamžiku, kdy končil hon na zajatce, se rozšířila zpráva o tom, že francouzská armáda znovu zahájila útok. Aby nepřítel ulehčil svým jednotkám, Jindřich V. nařídil, aby každý zabil svého zajatce. Ti, kteří se jich zmocnili, je nechtěli zabít, protože očekávali velké výkupné. Té práce se však ujali lukostřelci a byla to velice smutná událost, protože tam byla veškerá zajatá francouzská šlechta pobita a rozsekána.
Po čase byl pan de Moselle rád, že vůbec přežil, a už se žádné bitvy neúčastnil. Věděl však o všem, co se v zemi dělo. Anglický král pokládal své vítězství u Azincourtu za projev božího soudu, „za dílo Boha, který se postavil proti nim,“ jak vysvětlil Karlu Orleánskému a jeho druhům v zajetí. Oprávněnost jeho nároku na francouzskou korunu v roce 1416 postupně uznal císař Zikmund Lucemburský, kterého si obě strany vybraly jako arbitra, i vévoda burgundský. Následně začal „dobývat zpět“ své království. Napříč Normandií vedl svou okupační armádu, která si tuto zem postupně podmaňovala a usazovala se v ní, přičemž projevila udivující smysl pro organizaci, který její obyvatele zastrašil. V prvních měsících roku 1419 byla po pádu Rouenu skoro celá Normandie v anglických rukou a Jindřich V. postupoval na Pontoise.
Ve francouzském království se definitivně rozložila státní moc. Vévodové orleánský a bourbonský byli v rukou Angličanů, vévoda z Berry a starší královi synové zemřeli v roce 1417 a dauphinovi Karlovi bylo právě patnáct let. Skutečným pánem království byl vévoda z Armagnacu. Hrabě Bernard VII. z Armagnacu přebral ve jménu následníka trůnu Karla VII. regentství za duševně nemocného francouzského krále Karla VI., jehož manželka Isabela Bavorská se přiklonila k burgundskému táboru.
Vévoda zavedl v Paříži skutečný teror policejního režimu. Veřejná shromáždění byla zakázána, a když se konala nějaká svatba, museli na ní být povinně přítomni i komisaři a strážníci, dohlížející na to, aby nikdo nad ničím nereptal. Vlny pronásledování přicházely jedna po druhé a vyhladovělé město se pomalu hroutilo. Na druhé straně ve městech, která zabrali nepřátelé, sledovali lidé burgundského vévody Jana Nebojácnéhocíle své propagandy tím, že rušili daně. 29. května 1418 otevřeli utýraní Pařížané město stoupencům Jana Nebojácného. Násilí vyvrcholila novými masakry. Na útěku z města pokrytého mrtvolami Armagnaků ležících „v hromadách jako prasata uprostřed bláta“, odnášel pařížský prefekt v náručí spícího dauphina. Budoucí Karel VII. se měl stát hlavou armagnacké strany.
Burgunďané dobyli Paříž a nechali masově vraždit přívržence orleánské strany, mezi nimi i hraběte Bernarda VII. z Armagnacu, který byl regentem krále Karla VI. V prosinci se dauphin Karel vyhlásil regentem. Měl svůj parlament a účetnický dvůr a některé oblasti se podrobily jeho autoritě, a tak měla Francie dvě vlády. Jan Nebojácný vedl dvě navzájem protikladná a dost bezobsažná jednání s Jindřichem V. a s dauphinem…
 
*
 
Jindřichovy vzpomínky přerušilo pokřikování stráží na hradbách. Uvědomil si, že se rychle blíží večer, a tak šel vydat příkazy k přípravám na cestu, aby mohli brzy ráno vyrazit.
 
 
Reklama

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.